Je jasné, že téměř žádný evoluční znak není předáván bezdůvodně. I když dnes již jeho původní účel pominul, stále ještě můžeme vysledovat, kde má svůj původ. A to platí i o lidských rukou, i když bychom to příliš neřekli.
Stačí navštívit zoo či podívat se na obrázek některého jiného primáta a vidíme, že všichni mají v poměru k tělu podstatně delší ruce a kratší nohy. To má pro ně výhodu, neboť jim to umožňuje chodit v podstatě po čtyřech, a mají díky tomu mnohem stabilnější postoj. Delší ruce navíc i dále dosáhnou, což se hodilo jak při šplhání po stromech, tak i při sbírání ovoce. U nás však byly právě tyto znaky změněny, a z dobrých důvodů.
V první řadě naše kratší ruce umožňují podstatně větší přesnost při manipulaci a zacházení s nástroji, neboť jsou blíže očím. Naše koordinace ruky a oka je tedy podstatně lepší. A to pro nás, coby druh který se v podstatě stal na používání nástrojů závislý, bylo velmi důležité.
Mnohem důležitější však byla další věc – spolu s posunutým těžištěm těla oproti ostatním primátům můžeme díky kratším pažím házet mnohem dále, s podstatně větší silou a přesností. A to se pro nás ukázalo jako důležité, zvláště poté, co jsme přešli na aktivní lov. Snadno jsme tak mohli házet například primitivní oštěpy tak, že jsme jimi kořist dokázali zabít, a zajistit si tak maso.
Ukazuje se ostatně, že to je ten hlavní důvod našich krátkých rukou. Dlouhé nohy nám pak umožňují dělat delší kroky, což je pro nás, jako druh chodící po dvou, velmi výhodné. Zvláště se to hodilo při pronásledování kořisti.
Jistě, to vše znamená, že máme horší stabilitu postoje. Je však jasné, že z evolučního hlediska výhody, které to přineslo, převážily nad nevýhodami. A to tak, že tyto znaky máme dodnes, a nezdá se, že by měly v nejbližší době zmizet. Jsou tak zkrátka naší součástí, včetně všech nevýhod, které nám přináší.