Jenom těžko bychom hledali na světě něco kontroverznějšího, než je politika. Zatímco si o lecčem dokážeme udělat víceméně jednotný obrázek, zatímco se my lidé často shodneme na tom, že je to černé skutečně černé a to bílé bílé, pro politiku to velice často neplatí. Ať je do vedoucích pozic dosazena jakákoliv politická síla, ať se ve vládních, senátních a ministerských křeslech usadí ten či onen politik a nad nimi ční moudrý vládce nebo nějaká kreatura v pozici prezidenta (případně krále, cara, knížete a podobně), vždycky se národ rozpoltí. A zatímco se jedněm rozhodnutí takových mocných líbí, pro jiné je táže politika jenom svinstvem, nezasluhujícím jediného pochvalného slůvka. A pokud snad někdy nějaký národ rozpolcen není, není to vlastně nejspíše v pořádku, protože to znamená buď skutečnost, že lid stojí jednotně proti své vládě, nebo tentýž lid stoprocentně svoji vládu podporuje, což je ale obvyklé jen v krajně vypjatých situacích nebo v případě totalit, což není určitě to pravé, v čem by měli lidé žít.
A tak se politici někdy chválí a někdy pranýřují. A musí mít určitě hodně silnou hroší kůži, aby to ustáli. Protože kdyby mně někdo nabídnul podobnou práci, plat by se mi určitě líbil, ale při uvědomění si toho, jak by mě společnost vnímala, bych to jednoznačně odmítnul. A to i kdyby na mě nikdo neházel vajíčka nebo třeba i něco horšího.
Zkrátka politika není pro každého. A je docela smutné, že takovou potřebnou hroší kůži mívají obvykle ti, kdo na vysokých postech nemají co pohledávat. Ale vecpou se tam, maje ostré lokty. A pak vládnou i těm, kteří by tam nahoře určitě udělali pro svůj národ víc. Ale neudělají. Protože na to nemají žaludek.
A dokud se na tomto něco nezmění, nezmění se ani názory lidí na politiku a politiky. Které chválíme obvykle jenom tehdy, když jsme k tomu režimem přinuceni. A určitě ne dobrovolně.