Zažili jsme to všichni a někteří z nás si na to dokonce i pamatují. Někdo jen tak matně a někomu jeho první školní den utkvěl v paměti nadosmrti.
o Jeden vybraný člen rodiny vzal budoucího školáka za ruku a odvedl (nebo odtáhl) ho před školní budovu.
o Většinou tuto povinnost na svá bedra brala maminka, protože dokázala situaci nejlépe zvládnout.
A po několika letech se situace opakuje, ale s tím rozdílem, že se role posunou. Bývalý prvňák bere za ruku svou ratolest a opět ji nějakým způsobem dopraví do školy.A aby to děti braly opravdu vážně, většinou jim nějaký moudrý hlas řekl, že tímto dnem jim začíná opravdový život. Tím jim udělal v hlavě naprostý zmatek. Zbytek dne totiž usilovně přemýšlely, co to vlastně dělaly těch uplynulých šest let. Ti z nás, kteří měli to štěstí nebo smůlu, že chodili do školy od konce padesátých do sedmdesátých let, si určitě pamatují první slabikář, ve kterém se dozvěděli docela zajímavé informace. Jednou z nich byla ta, že jakási Míla mele. Ema byla zřejmě fyzicky zdatnější, a tak se dozvídáme, že Ema láme. Nejdůležitější informací ale bezesporu byla ta, že máme maso.
Záhada školní šatny
Mnozí z nás mají první slabikář doma ještě schovaný. Ti poctivější si mohou téměř na všech stránkách prohlédnout podpisy svých rodičů. To byl totiž důkaz toho, že žáček uvedenou stránku několikrát doma hlasitě přelouskal.
– Pamětníci si určitě vzpomenou na neustále modré dva prstíky pravé (u leváků levé) ruky, které tak zajímavě zbarvilo plnící pero.
– Převratným vynálezem bylo tenkrát plnící pero, které mělo bombičky.
– Tím zmizely modré prsty.
A milí pamětníci, vzpomínáte si ještě na pytlíky na bačkory? Ty bývaly kouzelné. Dodnes mi totiž nikdo nevysvětlil, kam se stále ztrácely. Na první školní léta vždy zbydou nostalgické vzpomínky. Záleží na mnoha okolnostech, jestli budou dobré, nebo se je raději budeme snažit zapomenout.