Zdá se mi, že lidé se v ohledu chození do divadla dělí spíše jen na dvě kategorie, než na rozmanitější počet možností a to na ty, kteří chodí do divadla pravidelně a na ty, kteří tam nechodí prakticky vůbec. Toto zdání si lze ověřit jednoduchým testem – zeptejte se sebe sama, nebo někoho ve svém okolí, kdy naposledy navštívil divadlo, jaké drama zhlédl a ve kterém divadle. Odpoví-li vám téměř okamžitě, bez zdlouhavého vzpomínání, položte mu (si) ještě jednu otázku – jaké hry shlédl/a za poslední rok. Buď dostanete výčet alespoň pěti kousků, nebo pokud jste se obzvláště dobře trefili, bude ta z první otázky jedinou. Dobrou trefou myslím to, že jste narazili na člověka z druhé kategorie, který ovšem nedávno absolvoval jedno z několika málo představení, která viděl za celý svůj život.
Dobrovolně, nebo nedobrovolně, hlavní je, že skoro vůbec.
Pokud oběť vašeho výzkumu dlouze přemýšlí hned po první otázce, je velice pravděpodobné, že ji můžete zařadit rovnou do kategorie „nechodí tam prakticky vůbec“. Jen opravdu málokdo pravidelně navštíví za rok (nebo dva) jedno, nebo dvě představení. Buď divadlo jednoduše milujete, a máte permanentní vstup na celou sezónu, nebo vás nijak neuchvátilo a navštívíte jej jednou za uherský rok buď ze zvědavosti na konkrétní drama (či jeho aranžmá), nebo ani ne z vlastní vůle, ale z nátlaku okolí.
Příliš drahé? Nestojí to za to?
Někdo by možná namítal, že divadlo je něco jako kino, jen pro ještě bohatší, ale s tímto názorem si dovoluji nesouhlasit. Když se člověku chce, tak mu nedělá problém jednou za pár měsíců vyčlenit několik málo stovek na umělecký a kulturní zážitek. Nikdo neříká, že musí navštěvovat zrovna Národní divadlo, aby se mohl kulturně obohatit a také pobavit a odreagovat. Pokud nejbližší divadlo není zrovna naneštěstí negativně proslulé svou úrovní, tak stačí navštívit právě to!