Brazílie — horká země protikladů, část 1.

brazilie_vlajkaSlužebně na dva týdny do Brazílie — země Capoeiry, drinku caipirinha a chudoby. Přestože jsem si nedělal poznámky jinak než na twitteru (hledejte tag: BrasilTrip ), tak se pokusím celý výlet sumarizovat a přidat pár fotek. Ne moc, ale…

V Sao Paulu má naše firma jedno ze tří support center, přičemž to Brněnské je největší. Ostatní dvě (jedno v Sao Paulu a druhé v Kuala Lumpur) jsou malé čítající asi 5-6 supporťáků. Vzhedem k tomu, že v LATAMském office mají nedostatek znalostí z produktu, který já podporuji a proto, že jakožto capoeiristu mě to do Brazílie táhne, byl jsem vybrán, abych vyrazil na 2 týdenní školení (skill-transfer) do největšího města Jižní Ameriky — Sao Paula a něco tamní kolegy naučil (a také se něčemu přiučil).

Cesta do Sao Paula

Sao Paulo je vzdálené 10 000 km z ČR (dle Happy Zebra se to liší jen o 99.9km), což se dá teoreticky stihnout za zhruba 14hodin letu. Teoreticky. Nenašel jsem (rozumný = rozumně drahý) přímý let. Přičtu-li cestu z Brna do Prahy, 3hodinovou rezervu na letišti a jeden přestup (opet 2h rezerva – ktera se vyplatila na zpáteční cestě), dostáváme se do časů velmi blízkých 24 hodinám na cestě. Můj let měl přestup v Miláně (po asi hodince letu z Prahy), což je sice velké, ale poměrně pěkné a i přehledné letiště. Skvělá navigace díky všudypřítomným směrovým cedulím, kde mimo sekce a směru je uveden i přibližný čas chůze k dané sekci, takže víte, že letadlo ne/stihnete a ne/má cenu spěchat. Dosažením cíle (24h cesty) na mezinárodním letišti v Sao Paulu bohužel cestování ještě zdaleka neskončilo. Brazilci jsou národ pomalý, užívající si pohody navzdory podmínkám (je jedno jestli pracovním či osobním), což se týká i úředníků imigrační kontroly na letišti, kterým je celkem jedno, že tam čeká hodinová fronta lidí na to, až je pustí do země. A to, že samotná kontrola je přiložení pasu ke čtečce a otisk razítka na věci nic nemení, takže si dvě úřednice povídají, jedna pro jistotu nepracuje vůbec a čtvrtá jen velmi pomalu. Přiznávám, že hodina a půl strávená ve frontě mě unavila mnohem více, než předešlých 24 hodin cesty.

Při zpáteční cestě jsem přesedal ve Frankfurtu, což je přesný opak — skoro nic není označeno, při přestupu ze sekce do sekce musíte znovu projít pasovou a bezpečnostní kontrolou…

Po imigrační a celní kontrole v Sao Paulu jsem si již jen vyzvedl kufr a skočil do připraveného auta a s řidičem jsme se již řítili vstříc dopravě v Sao Paulu. A to je, vážení přátelé, kapitola sama pro sebe.

Doprava v Sao Paulu

Vemte všechny obyvatele České republiky (12mil. lidí) a každému dejte auto a řidičák (asi tak 9milionů řidičů a aut) a všechno toto nechť se začne tlacit na území velikosti Prahy (centrum Sao Paula). Takto nějak vypadá každodenní situace v Sao Paulu, které se každé ráno po šesté hodině změní v hromadu plechu osvětlenou brzdovými světly a tento stav vydrží až do osmi-devíti do večera, pouze v době mezi 11-16 hodinou lehce povoluje. Nestojíte sice na místě, kola se i točí, ale předběhne vás i babka s chodítkem.

Pohled na silnici v době obědu.
Pohled na silnici v době obědu, kdy je rozhodně není dopravní špička

Zbývající asi 3 miliony lidí se pokusí nacpat do metra a autobusů či vlaků. Hromadná doprava ovšem v Sao Paulu je silně nedostačující, většinou řešena autobusy, které tím pádem ještě zhoršují už tak krizovou dopravní situaci (ano, vlaky jezdí, ale ne tak často, jak by bylo potřeba a železniční síť není dostatečně hustá, jak by měla být).

V tomto příšerném provoze mi trvala cesta z letiště na hotel 2.5hodiny. Za tuto dobu jsme stihli úchvatných 30 kilometrů (přičemž jsme za prvních 20 minut stihli první 1.5km, pak dorazili do zácpy…). Já si bohužel dal foťák do zadního kurfu auta, čehož jsem v zápětí litoval, neboť jsem viděl scenérie nezvyklé, fotogenické a zajímavé. Ale co bylo, bylo…

Samotná silniční síť je řešená značně svérázně a přesně v duchu ‚země protikladů‘. Je prakticky řešená a vetšina silnic je řešeno jako jednosměrky. Což sice vede k zpřehlednění cesty v daném směru, bohužel navigace bez GPS po městě je v tomto okamžiku skoro nemožná (jedno špatné odbočení vás může stát až… hodně dlouhou dobu). Stejně rozpolcený jsem byl z kvality silnic, kde ačkoli byl kvalitní neopravovaný asfalt (nebyl opravován, protože to jednoduše nebylo nutné), podloží bylo nekvalitní a sice se netvořily u nás tak oblíbené koleje a výtluky, ale příčně rozvlněná silnice byla zcela běžná.

příčně rozvlněná silnice byla zcela běžná (foceno z jedoucího auta)
příčně rozvlněná silnice byla zcela běžná (foceno z jedoucího auta)

Řidičské schopnosti lidí v Sao Paulu jsou neuvěřitelné. Celá automobilová doprava je poměrně živelná a řídí se pro běžného Evropana (mimo Italy) nepostřehnutelnými pravidly. Blinkr znají, občas o ně zavadí při otáčení volantem. Ovšem ostatní provoz neruší — řidiči v Sao Paulu jsou bezohlední skoro jako u nás. Pokud potřebujete přejet do vedlejšího pruhu, musíte být prostě drzejší, bezohlednější a nešetrní ke svému majetku a nebo musíte mít služební auto.

Tohle byl první z několika dílů o Brazílii. Snad se líbil, budu pokračovat… Dříve či později 🙂

3 komentáře u „Brazílie — horká země protikladů, část 1.“

  1. Po delší časové prodlevě jsem si otevřela Tvoje www stránky a přečetla o služebce v Brazílii. Když přičtu to, co jsem se dozvěděla osobně, tak mi to bohatě stačí a už tam ani člověk nemusí 😉 🙂 Postřehy jsou kolikrát mnohem lepší, jak celá skutečnost 🙂 Pro mě bohatě stačilo! 🙂
    Tereza

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *