Málem utopení a pseudo-vodáci

V sobotu 15. května léta páně 2010 jsem byl spolu s Masarykovou Univerzitou v rámci kurzů Vodní turistiky na sjíždění Divoké Orlice, konkrétně Litického oblouku. Krom krásné vody a nádherného okolí jsme bohužel (nebo naštěstí) byli svědky toho, jak  se dva „vodáci“ málem utopili. Proč naštěstí? Protože — při vší skromnosti — jsme to byli právě my — já, Svatka Nováková a ještě dva lidé z našeho kurzu — kteří je zachránili.

Jsem vodák. Už asi dvacet let sjíždím řeky a na vodě jsem „jako doma“. Navíc jsem si udělal instruktorské kurzy a už deset let pracuji jako instruktor na vodáckých kurzech pro střední školy a už pět let jezdím jako instruktor s brněnskou Masarykovou univerzitou na vodácké kurzy. Zatímco ty středoškolské jsou zaměřeny na naprosté začátečníky — jezdí se nejčastěji Vltava v červnu, jsou ty s Masarykovou univerzitou zaměřeny na studenty, kteří loď již aspoň trochu ovládat umí — v rámci semestru se vyjíždí na stojatou vodu Svratky pod Brněnskou přehradou. Rád bych se s vámi podělil o některé

Litický oblouk je jeden z nejkrásnějších splavných úseků u nás, které v rámci nejrůznějších kurzů jezdíme. Litický oblouk Divoké Orlice se náročností pohybuje v rozmezí WWI- až WWII-, tedy ne zrovna nejjednodušší, ale přesto ještě ne zcela obtížné. Napíšu klasifikaci WWII obtížné řeky, aby bylo jasné o co jde:

Klasifikace WWII: Mírně těžká

  • Větší peřeje s vlnami, široké dobře čitelné průjezdy v zablokovanějším korytě, užší koryto s malými peřejemi s nutností rychlejších reakcí, občasné překážky jsou dobře viditelné a lze se jim snadno vyhnout s určitým tréninkem, prohlídka není nutná, riziko při plavání ještě malé, samozáchrana dobře možná, pomoc kamarádů není na škodu.
  • Znalost  ovládání lodi na peřejnaté vodě, umět přistát ve vracáku je nutné, trénovanost a zkušenosti doporučeny
  • Ještě možné použití otevřené lodě — ovšem pouze při dostatečných dovednostech ovládání a dobře zajištěné proti potopení — lépe zavřené lodě, plovací vesta, helma

Podtrhnu několik podstatných částí z klasifikací a potřebného vybavení:

  1. s nutností rychlejších reakcí
  2. s určitým tréninkem
  3. pomoc kamarádů není na škodu
  4. umět přistát ve vracáku je nutné, trénovanost a zkušenosti doporučeny
  5. plovací vesta
  6. helma

Opilý raftař — veselý vrah

V první části budu trochu hartusit hlavně na výjimečné a občasné pseudo-vodáky: „raftaře“. Tato skupina se vyznačuje tím, že v zásadě nesplňuje ani jeden z předpokladů. Stejně jako řidiči se dělí na známé skupiny jako „sváteční řidiči“ či „čepičáři“, je možné i tyto pseudo-vodáky rozdělit na několik skupin, všechny ovšem svému okolí stejně nebezpečné:

V prvé řadě jsou to lidé, kteří v životě neseděli v lodi a protože je vodácký sport „cool“, tak se to rozhodli vyzkoušet. Nemám nic proti této sféře lidí — vodácký sport je krásný a ne všichni to na kánoích a kajacích umí, navíc k pěknému zážitku přispívá celkový (pocit) bezpečí na raftu. Má to ovšem své velké ale. Stále totiž platí, že je nutné, aby aspoň někdo z posádky (nejlépe zadák) uměl raft ovládat! Pokud tam totiž nikdo takový není, objevují se problémy — především tedy pro ostatní lodě. Takováto posádka lidí, kteří v životě v lodi neseděli, by neměla jezdit na divokou vodu, ale na ověřené řeky typu Vltava či Sázava, kde nikoho neohrozí a naučí se loď aspoň trochu ovládat.

Druhá kategorie problémových „raftařů“ patří do kategorie Opilý raftař — veselý vrah. Poznáte je na první pohled a skoro není možné si jej splést s jiným „typem raftařů“ — výhradně mužská posádka raftu bez helmy a vesty je slyšet široko daleko bujarým smíchem — chrlí vtipy na ostatní vodáky. Pádlo drží dva, možná tři členové posádky, ostatní mají místo nich plechovku / láhev piva / čehokoli jiného. Jsou to „páni na řece“, protože jsou pány tvorstva, mají velikou nepotopitelnou loď a všichni ostatní se jim musí klidit z cesty. Na jezech se obvykle bez obhlídky rozjedou maximální rychlostí (nedej bože, když někdo čekal v pořadí a připlete se jim do cesty) a do jezu vlétnou — Opilý raftař sjede totiž všechno, co zvládl kdokoli kdykoli předním.

Sám jsem s takovouto skupinou raftařů měl dost problém, protože na Svitavě do mě najeli, převrátili mě na kajaku a pak nad mou lodí „zaparkovali“. Se slovy „se neposer, debile, ‚sme tě neviděli, nooo….“ místo omluvy a smíchem, kterak to vlastně nebylo vtipné, pak narazili další piva a jeli dál. Být tam málo vody, že bych z kajaku nevykrysil či větve pod vodou u břehu (vrbičky), mohlo by to být ještě horší.

Neovládaný raft (a že mnohdy neovládané jsou, neboť posádka jen sedí a nechává se unášet proudem, maximálně rovná špici po proudu) mnohdy překáží v bezpečném průjezdu, protože jako kláda se pomalu posunuje kupředu, zatímco všichni ostatní zde musí být rychlejší než voda.

Výše zmíněné dvě kategorie raftařů „neprojdou“ většinou z výše popsaných podmínek. Musí se nechat, že některé posádky opilých raftů jsou (na začátku plavby!) schopny přistát ve vracáku. Bohužel s přibývajícími říčními kilometry, ubývajícími zásobami piva a zvyšující se bodrosti schopnosti ovládání lodě mizí…

Povšimněte si prosím, že nehartusím na opravdové raftaře — ty totiž na řekách jako Orlice / Dyje / Svitava či Moravice nenajdete. Ti ví, že takovýto raft je až na opravdu náročnější vodu typu WWIII a výš.

Dále nezmiňuji rodinky, kdy tatínek sedí vzadu na kormidle a děti si šplouchají nožičky ve vlnách. Bohužel, ani toto není zrovna ideální — na malé děti se přeci nevyplatí kupovat vesta a helma a raft se přece nedá jen tak otočit. Ale ono stačí, když raftem bouchnete do kamene či břehu, raft poposkočí a než se vzpamatujete, mluvíte o svém dítěti v minulém čase.

Typický český vodní turista — nevybavený hazardér

Našel jsem dvě definice „vodního turisty“ (z kanoe.cz, upraveno).

  1. Vodák, který jezdí řeky odshora dolů, cvičí nájezdy, využívá jarní vodu, většinou má své vybavení. Stejně jako např. vysokohorský turista může být velmi zkušený, také vodák turista může na tom být velmi dobře a sjíždět obtížné řeky.
  2. Rekreační vodák, který nemá ambice se něco naučit, ale sjíždí v létě Vltavu či podobnou řeku, většinou má loď z půjčovny.

Mé vlastní pojetí tohoto termínu je někde mezi těmito napsanými.

Táta vytáhne svou loď z dob studií jednou za několik let, vezme svou patnáctiletou dceru (ať se otužuje, holka…), dají mámě pusu a vyrazí — však se večer vrátí. Tito vodní turisté, na rozdíl od výše popsaných raftařů, nejsou nebezpeční okolí. Jsou to obvykle již zkušenější vodáci jedoucí na kánoi, co přijeli na vodu, nikoli na pivo — sledují a snaží se číst řeku, jsou s to odhadnout základní nebezpečí v podobě kamenů a ví, že strom přes řeku s sebou může přinést velké problémy.

Problémy těchto turistů se neprojevují na řece, ale často na jezech či jiných nestandardních situacích. Ví, že strom přes řeku znamená problém, ale už si nevzpomínají přesně jaký. Také ví, že když je řeka přitlačí na kámen či břeh, musí se naklonit k překážce — ovšem nejsou zvyklí, chybí ty správné reflexy a od překážky se v případě problému odkloní. Také jezy bývají problémové. A k nim se bude vázat další text…

Další problém a nebezpečí představují sami sobě svým vybavením, či spíše jeho nedostatkem. Ne všichni mají vesty, nejčastěji bývají pohodlně rozeplé (přece jen tatínkovo bříško od dob studií nabylo…), helmu nemívají snad nikdy a záchranářské vybavení — byť nejobyčejnější házečku — nemá žádný z nich. Vedle tohoto je problém syndromu „schopného otce“ — podobně jako se tatínkové neradi ptají na cestu, neradi ukazují svou „vodáckou pseudo-slabost“ — tedy nutnost obhlídnout jez.

Toto se málem stalo osudný tatínkovi a dceři v sobotu na Orlici, jak jsem psal v perexu. Na Orlici pod Helvíkovicemi je jeden z nebezpečných jezů s dlouhým vývarem a celkem silným vracákem. Navíc jez není rovnoběžný s vývarovou linií, takže vracák má trochu jiný směr než loď, která sjede z jezu do vody. Tento jez je bez problémů průjezdný pro nafukovací lodě, které se jen zavlní a projedou, a rafty a uzavřené lodě (kajaky i kánoe). Ovšem otevřené kánoe jsou na tom hůř. V první chvíli si loď nabere dost vody jak vjede pod úhlem z jezu do vody. Následně po dopadu zádě do vody dostane kánoe „kopanec“ z pravého boku od vracáku, který se spolu se sníženou stabilitou lodě důsledkem nabrané vody projeví značným zakymácením.

Je jen na posádce, zda-li toto ustojí. O správném projíždění jezů toho bylo napsáno již dost — např. Petr ve svém seriálu Chystáte se na vodu (díl 7) v části o jezu píše doslova:

„Překonání se provádí jízdou kolmo na něho a s co největší rychlostí. Háček po vjetí do válce se zaklání vzad, aby odlehčil špici, u které hrozí zaboření do válce a pokračuje následujícími záběry vpřed, dokud se loď nedostane za vývarovou linii. Kormidelník musí udržovat loď stále kolmo na válce a stálým pádlováním dostat loď co nejdále. Při podcenění síly válce a nedostatečného rozjetí lodě se velmi lehce stává, že budete strženi silným válcem zpět zádí pod padající vodu, kde pak následuje zalití a potopení lodě.“

Náš tatínek s dcerou ovšem do jezu najížděli velice opatrně — což je pochopitelné, bez obhlídky nevěděli, co je dole čeká. Háček — dcera — se choval více než ukázkově. Před najetím se silně zaklonil, ale i tak loď nabrala dost vody. Po dopadu zádě do vody a „nakopnutí“ od vracející se vody se lodička zakymácela a, protože neměli skoro žádnou dopřednou rychlost, začala couvat. To posádka bohužel již nezvládla a nám bohužel bylo jasné, že je zle. Po rychlém vytažení házeček (já ji mám na zádech na vestě, Svatka Nováková ji měla v ruce…) jsme byli schopni reagovat. Během několika vteřin, kdy tatínkovi voda sebrala vestu a voda je táhla pod padající vodu se chytli házeček a my je vytáhli.

Na výše popsaném nechci heroizovat to, že jsme to byli zrovna my. Spíše byla jen náhoda, že jsme tam byli — čekali jsme na průjezd našeho vlastního vodáka. Tito vodní turisté měli to štěstí, že jim tam někdo v pravou chvíli pomohl a hlavně, že měl čím.

Proto bych jen vyzval všechny čtenáře — nejezděte jezy bez obhlídky a zajištěné aspoň základní záchrany a nikdy nejezděte sami.

1 komentář u „Málem utopení a pseudo-vodáci“

  1. Klasický příbeh českého lehkovážného „vodáctví“. Osobně mi přijde, že toto byl klasický případ podcenění situace a je výborné, že vše dobře dopadlo. Snad došlo i k poučení pro příště…

    Co ale opravdu nesnáším je alkohol na vodě a že je to neřest v Čechách hojně oblíbená. U nás na Sázavě by člověk střízlivého pohledal. Přijde mi, že jezy u nás sjíždí spíše pytle brambor, než vodáci :/

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *